Komín patří k domu

Komín patří k domu

"Vždycky se musí najít někdo, kdo to všechno zorganizuje", říká s patřičnou dávkou uspokojení p. Josef Slíva. A nutno dodat, že má pravdu. Sebekrásnější návrh je na nic, když jej nikdo nedokáže zrealizovat.

V západočeském Stříbře se před časem rozhodli, že už nebudou dotovat ztrátový provoz místní teplárny. Zdejší sídliště Severní předměstí bylo sice postaveno teprve před 13 lety, ale centrální výtopna neplnila uspokojivě svoji funkci. Nájemníci tady platili přes 360 korun za jeden gigajoule tepla, což je řádově o sto korun více než třeba v nedaleké Plzni. V průměru jeden byt ročně utratil za teplo a teplou vodu kolem 20.000,- Kč. Komu z nás by se líbilo zbytečně vydávat peníze z vlastní kapsy? A navíc díky nepovedenému dálkovému potrubí byly na sídlišti ustavičné problémy s dodávkou teplé vody. Před pěti lety dva domy vytvořily společenství majitelů bytů, a jedním z prvních kroků po privatizaci byla snaha najít jiný, vhodnější způsob vytápění. S myšlenkou souhlasili všichni, ale kolik bytů, tolik názorů na způsob řešení. Proto se také dlouho hledala optimální varianta. Firma, která ve Stříbře spravuje místní kotelny, byla logicky zprvopočátku velmi rezolutně proti, ale nakonec se myšlenkou vlastního vytápění inspirovalo celé sídliště a provozovateli nezbylo nic jiného než kotel na tuhá paliva uzavřít. To už v domě u pana Slívy a nejen u něj topili ve vlastních plynových kotlích o poznání úsporněji a také ekologičtěji. Ale cesta k tomu vůbec nebyla jednoduchá.

"Máme tady v domě dva vchody a tak hned vznikly i dva tábory", vzpomíná p. Slíva. "Jedna skupina chtěla společnou kotelnu, druhá část vlastníků byla pro individuální vytápění formou vlastního kotle v bytě. Naštěstí se názory dělily podle vchodů, takže jeden dům má dnes vytápění pomocí turbokotlů a druhý centrální domovní kotelnou.

Majitelé bytů, zejména pak p. Slíva, hledali platné normy, až nakonec zjistili, že do společného komínu lze svést deset individuálních výstupů. To domu v Třešňové ulici bohatě stačilo. Na základě oficiálního potvrzení si potom už mohli na dodavatele dupnout. A opět začalo hledání firmy, která komín vyrobí kvalitně a přitom i v přijatelné ceně. Nakonec se ukázalo, že nejlepší nabídku poskytla firma Schiedel, což převedeno do řeči čísel znamená, že výstava nerezového komínu přišla zhruba na 13.000,- Kč na jednu bytovou jednotku.

Uživatelé bytů mají za sebou už první celý "protopený" rok a tak mohou srovnávat. A srovnání je hned dvojí. Jednak v porovnání s původním dálkovým vytápěním a jednak porovnání se sousedním domem, kde zvolili centrální kotelnu. Proti roku 1999 obyvatelé bytů s individuálním turbokotlem ušetří ročně v průměru za teplo a teplou vodu 7.500,- Kč. Obyvatelé sousedního domu s centrální kotelnou ušetří asi o 1.500,- Kč méně. Celkové náklady na vybudování komínu a zavedení individuálního vytápění přišly jednotlivou domácnost zhruba na 70.000,- Kč takže návratnost je přibližně deset let. Sousední společná kotelna a komín přišly vedlejší dům, kde je rovněž 12 bytů, zhruba na polovinu pořizovacích nákladů. Dosažená úspora provozních nákladů je ale přibližně čtyřikrát nižší, proto návratnost této investice je oproti individuálnímu řešení dvojnásobná. V reálných číslech je sice realizace společného vytápění v domě, pokud jde o přímé náklady levnější. Vlastní kotel v bytě je ale z hlediska provozu ideální řešení. Tímto způsobem uživatel může zamezit zbytečným ztrátám i dohadům se sousedy, je-li tepla moc nebo málo. Uživatel platí jen svou skutečnou spotřebu.

Každá investice má svého investora a ten sám si musí rozhodnut, co je pro něj nejvýhodnější. Ve Stříbře zvolili obě varianty a zdá se, že každá část domu je spokojená. Rozhodně se podařilo pomocí komínu zvoleného typu odstranit základní problém. Zvýšilo se pohodlí v bytě a byly sníženy náklady za vytápění. Pro firmu Schiedel to byla také nová zkušenost. Poprvé firma řešila vyústění turbokotlů, které ústí do fasádního nerezového komínu. Vzduch si kotel přisává přímo přes fasádu, jak je naznačeno i na schématu. Jediný problém byl ve vyústění turbokotlů, které bylo dáno dispozicí bytů a tím pádem se nezvykle komín musel přizpůsobovat vyústění kotle a nikoli naopak. Ovšem díky přestavitelným kusům se práce podařila, byť se často jednalo o milimetry. Na komín je navíc garance deset let. Navíc obchodní zástupce firmy Schiedel Roman Benda k tomu dodává, že po zkušenostech ze Stříbra firma nově nabízí ve spolupráci s Raifeissenbankou možnost zajistit úvěr na kotel a komín bez ručitele až na 13 let se sedmiprocentním úrokem.

Když dnes p. Slíva celou stavbu rekapituluje, tak s ulehčením připomíná, že měli velké štěstí na vstřícnost místní radnice. Právě neochota teplárenských společností, které by tak přicházely o " dušičky" a tím i o příjmy, zatím dost komplikuje větší rozšíření podobných úsporných projektů vytápění. Ale příklad ze Stříbra ukazuje, že stojí zato jít za vytýčeným cílem. Ovšem k tomu je nezbytný onen tahoun. Přesně, takový jakým je pan Slíva. Údajně, kdyby veškerou organizaci převzala specializovaná firma, vedlejší náklady by tak majitelům bytů vzrostly až na osmdesát tisíc korun.